Nevděční synové.

Byla někdy jedna matka

A ta měla synů mnoho;

Jemnostpána udělala z toho,

A z jiného půl hrabátka.

Dobrá vdova tato

Rozdala jim celé jmění, všecko zlato,

Myslíc: že co dobrým synům dá,

To že nejlépe schováno má.

Ale slávou oslepení synové

Brzo na svou matku zapomněli;

Jiným dávali, a jí jen dáti chtěli;

Ach, a dobrá matka, aby synům hanby nedělala,

Pod večer na Pražském mostě žebrávala.

Mnohý cizinec tu kráčel okolo,

Vida ženu oškubanou na holo;

Ale žádný jí nic nedaroval,

Než, že tolik možných synů má, jí předhazoval.

Matka zemřela hladem;

Pohřbenatě pod Vyšehradem.

A synové, když smrt její uslyšali,

Nákladný jí na hrob kámen dali.