Ó, NEVĚŘ...

Ó, nevěř, vše že utišeno jest,

a kdyby někdy řekly to mé sloky,

lží je to, jež mi poskvrnila čest,

a ke lži, dítě, nezbloudí mé kroky.

Ne dítě, paní, vzácná paní již –

ó, nevěř, nevěř – z duše kathedrály

Madonna bílá nikdy nezmizíš,

tam visíc jako jiné ideály.

V šatečkách krátkých zpola dítě – však

jak v dnešní době stejně žhavý zrak,

jenž hladinu mé duše kdysi zpěnil...

Podivné oči! Pichly hlouběji!

Ukradly štěstí! Vzaly naději!

A stejně planou! Čas jich neproměnil...