Nevěra.

Kolik zde na světě lidu,

mnoho však duši svoji neznají,

ano pěstují ještě tuto vnitřní bídu,

ale svoji vlastní bytost neuznají.

Planým věcem hledí věřit,

však to pravé v sobě nevidí,

pouze a jen tělo svoje střežit,

zahanbit své člověčenství, – se nestydí.

Rozžehni však svoje svíce

a podpal svoje chabé moudrosti,

vždyť tak mnohý mnoho rozumoval, dále nehne více,

neb rozum zatemnil se – nad ním z lítosti.

Uvěř, neb nad tebou panuje mocnost,

běda, když rozum nemůže ji pochopit,

žel, že odnímáš vlastní duši věčnost,

či má pro tvoji nevěru i věčnost ustoupit?

Vzpomeň, že tvé tělo přijde na zmar,

rozpadne se za krátký jen čas,

protož nevolej živému hrobu na zdar,

když v něm dusíš víry jas.

Dokud vlastní duši neuznáš,

od světa nečekej klidné budoucnosti,

o duši dbej, o nejdražší to statek co máš,

neb se ti připomenou veškeré tvoje minulosti.

Nevidět, ale pevně věřit, – toť pravé,

proto hleď ve víře pevně žít,

uvěřit z lásky pro duše drahé,

svoji víru třeba v mučení nezapřít.