Nevěra lásky.

Dívku měl; k ní láskou věrnou

Jeho duše hárala;

Ale dívka zradou černou

Hocha lásku zklamala.

Když to slyšel, k bledu lící

Valila se proudem krev;

A co cítil, těžko říci –

Víc-li žalost, nebo hněv.

Ještě jednou zašlé lásky

Sladkomluvné důkazy –

Drahé lístky, milé zkazky

Srdcem truchlým prochází.

A kde jaké sladké rčení,

A kde slza prolitá –

Všecko v duše zanícení

Ještě líbá, přečítá.

Pak je dohromady váže:

„Nech si je zas zpátky má!“

A než s nimi jíti káže,

Na novo se zadumá.

S čela mne si trudu vrásky,

S oka hněv; pak temně dí:

„Život jim dal plamen lásky,

Zhyňtež tedy v plameni!“

A již první, druhé, třetí

Třesoucí se pravicí

V obět smírnou lásce letí

Ve planoucí hranici.

V kterém lístku slza lpěla,

Již byl ronil dívky hled,

Mrouc bolestně zasyčela,

Když jí dotk’ se pýře ret.

A v němž děva líbku slala –

Líbka v žhoucích plamenech

Blahým skonem vyzývala

Libědchnoucí, vonný dech.

On pak sám pohroužen v dumy

V plamen zírá tich a bled,

A co jeho nitro tlumí,

Jeví s půli kalný hled.

A když ohněm pohlcený

Poslední list dohořel,

Ještě jinoch zamyšlený

V rudý plápol dlouho zřel.

Až pak z hlubin srdce svého

Zastenal a žalně vzdech,

Že mu nelze pamět všeho

Spola pohřbit v plamenech.