Nevěrcové temnomilci.

Hoj, Vy smutní temnomilci,

nerozvážní odrodilci,

chcete-li, by drahá vlast

nepřátelům klesla v past?

Sejměte si povlak šedý,

nehanobte zbožné dědy!

Proč Vám zloba srdce svírá?

Zhasíná v něm blahá víra;

v mozku blud se plemení,

mizí Boží Zjevení;

svět se s Vámi divně točí,

mnete sobě temné oči.

Hoj, Vy truchlí omámenci,

černých duchů porobenci,

ve tmách zříte svoji čest,

pokud tělu blaze jest;

nastane-li nedostatek,

v hlavě, v srdci roste zmatek.

Tělo, to by rádo jedlo,

chce, by se mu dobře vedlo;

žít chce v stálé rozkoši,

ale při tom lenoší:

neví, že kdo není v práci,

na pokrmy právo ztrácí.

Nevíte, co pán Bůh káže?

Nač vám rozum dal a paže?

Pilný cítí Vaši zlost,

že má všeho stále dost;

rostou Vám hned zpupné roupy,

ruka smělá krade, loupí.

Nechápete krásných ctností,

s nimiž mír se v duší hostí;

tělesný jen máte čich,

Vám se více líbí hřích;

v tom jest Vaše černá snaha,

nábožného sprostit blaha.

„Bídný jsem,“ tak ret Váš říká,

„nechať každý bídě zvyká;

ač já z toho nemám nic,

nikdo neměj než já víc;“

proto zloba Tvá se snaží

zhubit všem ctnost, která blaží.

Vidět, že jsi ničemníkem,

zlého ducha pomocníkem,

on též z toho nemá nic,

přijdeš-li s ním do temnic;

z ďábelské jen zloby jásá,

že Tě mine věčná spása.

Čím je Tobě národ blahý,

že mu množíš běsné vrahy?

Neví-li Tvůj bludný duch.

čím jej mít chce věčný Bůh?

A kým Ty sám činíš sebe,

na očích-li nemáš nebe?

Ovšem, Tobě bez Zjevení

člověk, národ, ničím není;

otci svému, to víš sám,

posmíváš se jako Chám.

Nezná rozkaz duše líná:

„Chval duch každý Hospodina!“

Hoj, Ty bídný pobloudilče,

trestuhodný provinilče,

na záhubné cestě stůj,

k Bohu obrať rozum svůj,

či jest Tvá tma tak už husta,

že ji halí kůra tlustá?

Bůh Syn, Kristus, Světlo světa,

kajícníkům temnost smetá,

Onť se za nás v oběť dal,

na milost i lotra vzal,

před Ním, duše pomatená,

vroucně klekni na kolena!