NEVĚŘÍM!

Já nevěřím v tu kněžskou víru,

jež mozky tiskne do prachu

a radost nebes, pekel síru

lže bláznům v ples a k postrachu.

Té vaší pravdě duchem líné

já směle ve tvář udeřím:

je řemeslo to jako jiné! –

Nevěřím!

Já nevěřím v tu panskou pýchu,

jež malým světem velká jest,

mně hrdý úsměv váš je k smíchu,

váš titul, erb, i vaše čest!

Váš svět je světem trpaslíků,

já jiný ještě jinde zřím,

že v svém jste šťastni okamžiku,

nevěřím!

Já nevěřím v co zvete vloha,

když srdce při tom kamenem,

ni v poctivce ni v neznaboha,

jenž ďáblu slouží nocí, dnem,

ni v pokrytství, ať jak chce sluje,

jež bědné strká ku dveřím

a o lidskosti deklamuje,

nevěřím!

V ty vaše počty víry nemám,

jež měří bezdnou světů báň,

to děcko neodrostlé plenám,

tu kapkou krve spustlou skráň;

a v mravenčí tu vaši práci,

a v soustavy a v „jak a čím“,

když lidské štěstí v rumy kácí,

nevěřím!

V kus práce, jakou pot kdy smáčí,

v tvář, myšlenkou kdy rozžata,

v kus pravdy v radosti i pláči,

v kus lásky k bratu od brata,

a v žalem zrytý pohled němý,

tam k nebes dálným zášeřím,

v cos jiného na širé zemi

nevěřím!