NEVĚŘME!

Nevěřme nikomu

na světě šírém!

Nevěřme bratru,

nevěřme sestře,

nevěřme v přátelství,

nevěřme v sebe!

Nevěřme pro minulost,

nevěřme v přítomnu,

nevěřme do budoucna!

Věřme jen jednomu:

Když světlý okamžik

přinese štěstí kus,

anebo záblesk jen,

my dravě sáhněme

po onom záblesku,

v duši jej strhněme

a držme pevně!

A věřme tomu jen:

to máme, co urveme,

a hříchem jediným

v katechismu věčna

je tupá netečnost,

anebo soucit snad,

se kterým necháme

mizeti záblesku,

jej anebo sebe

vzdávajíce druhým!

To máme, co urveme!

Nechť rveme pro sebe

štěstí či blaho jiných,

nechť při honbě divoké

deptáme jiné v prach,

to tady zůstává:

Nesčetná řada je

hltavých sepií.

A co já neshltnu,

dravý proud zanese

v ústa té vedle mne.

Nesčetná řada je

retů těch hladových

a který polibek

já nezachytnu, –

ten prostě připadne

těm retům vedle mne!

Nesčetná řada je

hýřivých, vášnivých

objetí dravých.

A co já nepřižhnu

na srdce bouřící,

to navždy ztraceno

v obětí jiném.

Nevěřme nikomu

na světě šírém!

Nevěřme pro minulost,

vždyť žijem přítomnem,

minulost rezavou,

bezcennou mincí je

století zašlých.

Nevěřme v přítomnu,

vždyť řada nesčetná

sepií hltavých

a retů hladových,

obětí žhoucích

vedle mne, přede mnou,

za mnou i nade mnou

čeká jen na okamžik,

kdy lepší sousto,

polibek vášnivý

ke mně se přiblíží,

by chtivou rukou

samy po něm vztáhly.

Nevěřme do budoucna, –

snad v chvíli nejbližší

shltne mne silnější,

než všecka víra má,

všech plánů dalekých

odvěký nepřítel

smrt, paní jizlivá,

a všechny přípravy

pro lepší budoucnost,

jež tolik úsilí

a krve stály mne,

v pospas dá ostatním

sepiím hladovým –

čekajícím.

Nevěřme nikomu

na světě širokém!

Nevěřme bratru,

nevěřme sestře,

nevěřme v přátelství,

nevěřme v sebe!

Nevěřme pro minulost,

nevěřme v přítomnu,

nevěřme do budoucna;

Věřme jen jednomu:

to mám, co urvu!