NEVĚRNÁ MILÁ

Byla to nevěrná milá

a má, co si zasloužila.

Bože můj, duši mu spas.

Měl snad ji věčně bíti,

hroziti, žebroniti:

vyvol si jednoho z nás?

Ještě dnes v noci, když spala,

ze sna se usmívala...

Ještě dnes v noci byl čas.

A k ránu: Evina dcera

zapře snad, co řekla včera.

Řekla to ráno zas.

Ještě za kuropění

ztraceno všecko není...

Snad to jen hrozně snil.

Bleda a ticha vstala.

Kdyby jen zaplakala,

ďábel by odstoupil.

Stulila se jako ptáče.

Bože můj, dej, ať pláče,

snad bude k slzám sláb.

– „Zabiju tě, má milá.“

Slzičky neuronila.

Poklekla na zemi: „Zab!“

Ještě před pekelnou strží

někdo ho za ruku drží,

nemůže, nemůže bít.

Ještě, když před ním tu klečí,

šeptají ústa mu něčí:

Modlí se, chce se jí žít!

Kdyby se domodlila,

ještě by snad živa byla,

je dobrý, dobrý chlap.

– „Modli se za mne, má milá!“

– „Nebudu.“ – Vyskočila.

Na krok jen od něho: „Zab!“

Na krok jen od jeho těla

nahé se rameno bělá,

na srdci nože hrot.

Shrnul jí kadeře s čela.

Ani se nezarděla.

Bože, a tu ji bod.

Když se krev do rány pění,

ještě vše ztraceno není,

jen ticha, ticha buď!

Nevyslovuj to jméno!

Vyslovím! – Vysloveno.

Třikrát jí proklál hrud.

Ale když mrtvá už chladne,

pak není naděje žádné...

Na věky zatracen!

Třemi ranami nože

zabil, cos nestvořil, Bože,

pro jednu lásku jen.