Nevěrná.

Komora bílá ve dvoře,

plakala panna v komoře.

Plakala panna, vzdychala

a z očí slzy stírala.

„S kým jsi to stála, má milá,

když jsem já vjížděl ve dvorec?“

„„S otcem jsem stála, můj milý,

s otcem jsem stála, znáš jej přec!““

„Kdo tě to líbal, má milá,

když jsem já vjížděl ve dvorec?“

„„Sestra to byla, můj milý,

sestra to byla, znáš ji přec!““

„Kdo odcházel to, má milá,

když jsem já vjížděl ve dvorec?

Kdo odcházel to zahradou,

když jsem já vjížděl ve dvorec?“

„„Můj bratr byl to, můj milý,

můj bratr byl to, znáš jej přec!

Můj brat odcházel zahradou,

můj brat, co v boru myslivec.““

„Nevěrna jsi ty, má milá,

hanebně jsi mne zradila!“

Nůž zablýskl se ve vzduchu

a panna klesá bez duchu.

Ve vratech vraník zařehtal

a s pánem letí v dál a dál.

Prvý den hrany zvonili,

druhý ji v rakev složili,

třetí den hrob jí kropili;

když na rov hlína srovnána,

vracel se kůň – však bez pána.