Nevěrná.

Ve komůrce Váša s milou,

v nevěře již ondy stíh;

ptal se..., leč si s plenou bílou

hrajíc, tají Lenka hřích.

„Bůh ví, Vášo!“ – mluví sladce –

„lidská jenom řeč to zlá,

růže ondy na zahrádce,

rozmarín jsem sázela.

S matičkou pak v olší milý

do večera plela len,

bože! divný, zdřímnouc chvíli

řeky blíž tam měla sen.

Zdálo se mi... z vody smavé

kdes že vzav se vlny syn,

sladké pěje písně lkavé,

perly, květ mi hází v klín.

Na břehu co teskně vinu

v stín se chranný jedlí dvou,

chladná bájně ze leknínu

vodních řas mne pásma jmou.

Tonouc v hloubi, hvězdno nebe

zřím, kýs zámek samé sklo,

zpomenu v tom drahý tebe,

probudím se... zvonilo.“

„„Tajuplné to tvé zdání

večerní jak dumy věst,

zrády zní jak zamlouvání,

mně však pravda jasna jest.

Neklamal mne zrak můj v šeru!““

propuk’ Váša v trpký smích;

v sladkém ondy na večeru

objetí ji lásky stíh’.

Vymlouvá se plačíc Lenka,

venku kdos an ťuky, tik,

mihl stín se, u okénka

postál – mžik a v noci znik.

„„Slyšelas to zatlučení,

zřela stín též – divu div!

slíčný snad to z lenuplení

vlny syn sem zabloudiv?

Zelený on s peřím vlajným

vodní opustivší skrýš,

schůzkám rád co přeje tajným,

tluče zase, neslyšíš?““

Zamihla se u okénka

postava co šerý stín.

„„Pověz, rozpomeň se Lenka,

ten-li květ ti házel v klín?

Proč pak bledneš mé srdíčko,

otevř a se k hosti měj,

svěcenou se vodou v líčko

pokrop, křížem požehnej.

Zlý on k tobě moci míti

nebude ten pěnival,

hromový či klín já vzíti,

poslať mám ho o dům dál? –

Tluče zas – ! Teď z cesty Lenka,

vstříc mu brachu vyjdu sám,

věř, že zmizí od okénka

tak neb tak, to přisahám!““

„Pro bůh ustaň, sečkej chvíli,

děsí tvůj mě hrozně hled,

pro bůh zůstaň, živ-li milý

nechceš zříť mne naposled!“ – –

Máchl Váša silnou pěstí,

blýskl vzduchem břitký nůž,

vylít’ z dveří, skok – už v klestí

pod oknem, kde stín a muž.

Houkla rána v křoví licho,

kouř se nad komůrku vznes,

blýskl nůž a křik a ticho – –

k zemi stín a mládec kles.

Vyhlídla ven v bílé plíně,

krásné sobě vlasy rve,

z dálí Váša ku dívčině:

„„Hleď, to Lenka dílo tvé!

Nevěrná si vždycky byla,

šalbou tvůj byl lásky dar,

kletba ti, neb’s utratila

srdcí dvé, dvé smavých jar.

Nikdy neměj štěstí v světě,

v zoufalství tvůj svadni ret,

viny červ až srdce zhněte,

hrob tvůj pust buď, věčně klet!““

Hrozná slova k Leně letí,

co jich, tolik k srdci dýk,

divý smích jim ve zápětí –

v pusté Váša noci znik.

Mraky mina měsíc tmělé

smavě k chatě pozasvit,

na myslivce mrtvém čele

v krvi stříbrou ztrácí nit.

V komůrce, kde Lenka spala,

rozlíval se v šíř i v důl,

Krista nohy objímala,

hlavou však tu svatý hnul.

Koruny mu ze trnové

v sinou kape skráni krev,

jakby živ, se chvějí rtové;

božský z očí září hněv.

Skřiklo děvče uděšeně,

světlá zář jí padla v líc;

vešla matka, mluví k Leně:

„Dcero, neslyšela’s nic?

Zdá se nám, že padlo cosi

blíž jak vichrem schvácen strom;

bože! zrak tvůj slzy rosí,

víš snad víc o zvuku tom?

Jako smrt jsi bledá, dítě,

rci, proč v půlnoc ještě bdíš,

spjaté k nebi křečovitě

bílé ruce povznášíš?

Mlčíš – zcuchány tvé vlasy,

klečíš, jakby v těžkých snách,

hrozného cos tajíš asi,

hledíc, až mne jíme strach.“

„„Matko, matko drahá, šedá,

patř, o pohleď stropu blíž,

Kristova se hlava zvedá,

krví porosen jak kříž.

Chraň, ó chraň své dítě máti,

krev se valí k srdci už,

nade mnou, hle, břitký klátí

vražedný se jeho nůž.““

„Nůž? ó dcero! pomizivý

lampy lesk to padá sem.“

„„Vidíš, matko, jak tam divý

letí, že až duní zem.

Slyšíš, slyšíš olší šumy

a to pyšné péro zříš? – –

pod oknem ó věčný tlumí

sen ho – ať jej nezbudíš!

On to – ne, dal Váša ránu,

Váša, víš, co chodil k nám,

prokletá ó nedostanu

na hrobě ni vínku tam.““ – –

„Zpamatuj se Lenka, Lenka!

Neumírej kvítku můj!“

„„Tam, tam matko u okénka –

tatíčka mi pozdravuj!““

Nad zemřelou pláče matka,

slíčnou jako jarní květ.

„Mé srdíčko!“ zalká, „zkrátka

usmíval se na tě svět!“

Tatík v tom kmet stříbrovlasý

vejda zbled, též propuk v pláč:

„Proč, ó bože věčné spásy

starce mne si nevzal rač!“

Smutné ve vsi mlzné ráno,

umíráček tklivě zní,

jednou – dvakrát; požehnáno

smrti dnes v tu dobu žní.

Divu div, zas zvonek kvílí

třetímu – kdo asi ten?

Z šumných vod tou do vsi chvílí

mrtev Váša přinešen.