Nevěrné jaro.

Jaro táhne v pláň i hvozdy,

na rtu zpěv a ples a smích,

z klícky pouští v háje drozdy,

teplem svívá z rokle sníh,

dechem zbouzí květy v luhu,

purpur kouzlí starcům v líc –

a já sir a vzdálen druhů,

s touhou volám jemu vstříc:

„Když jsi přišlo ke všem lidem,

fial plné loktuše –

– zlaté jaro! – svatým klidem

dýchni též mi do duše!

Všechněm’s hruď již zasypalo

štědře blahým kouzlem svým –

– mně tak dlouho srdce spalo!

rci mi, zda též doufat smím?“...

Přišlo ke mně jaro taky –

bože! – kdož to uvěří!

Mělo velké, tmavé zraky,

spanilé a bílé čelo,

nad kterým se černě skvělo

mračno bujných kadeří.

Zlatý fábor spínal úže

hrdé jeho šíje dech,

vonné poupě první růže

jako živý symbol ctnosti

v nedotknuté nevinnosti

dřímalo mu na prsech...

Z hedvábného lemu vlasů

skráň mu plála nad úběl,

drahý šat byl plný jasu,

a když ret se ozval smíchem –

zdálo se, že vůkol tichem

stříbrný se zvonek chvěl!

Ztepilé a vnadné tělo

krášlil útlé jívy vzrůst,

hebké, malé ručky mělo

jak je Pán Bůh dá jen dítku,

na sta si mu hrálo skřítků

v různých důlcích kolem úst!

A to jaro přišlo ke mně

a já jsem s ním hovořil!...

A já cítě, kterak jemně

jeho dech se s mojím pojí –

celou toužnou duši svoji

v jeho zrak jsem ponořil...

Za rok nyní sestárlému

steskem se mi prsa dmou!

Tak já věřil štěstí svému – –

a jak přelud nevidomý

jaro moje uprchlo mi

v šírou dál – i s duší mou!

Darmo jeho návrat čeká

zrak můj pláčem strýzněný,

marně volám do daleka:

„Jaro, jaro, vrať mi duši!“ – –

jako hrob jsou lidé hluši!

bez citu a ozvěny...

A mně zatím křídla stydnou

v trpké zimě muk a běd,

navždy ach! – svou mysl klidnou

ztratil jsem, a přiznám lidem,

že co s tím se ztrácí klidem –

nelze víc už získat zpět!