Nevěrnice.

Slibovala, přísahala

chudobnému svému hochu;

víc v tom bylo marnivosti,

pravé lásky sotva trochu.

Jeho duše však, ta všecka láskou plála,

lásky touhou, lásky ohněm byl by zšílel zmála.

Přísahám svým děva nedostála.

A hoch vínem lásky zpitý

cítil, jak mu srdce puká,

na věky když v cizí ruku

vložila se její ruka.

A bol děsný, na dnu duše kdesi skrytý,

k nebi hnal se, rval, a kvílel jako vichr lítý.

V horách prostý kříž stál z latí sbitý.

Podál dub stál půlstaletý,

na něm – oběšenec visí...

Darmo v pláči srdcervoucím

stará matka syna křísí.

V muce strašnou kletbu vyřkly její rety:

„Podvodnice, buď tvůj spánek i po smrti kletý!“

Nerděly se znovu ještě květy.

Ku rozkazu mladé paní

onen dubec porazili,

porazili, by se v nocích

klid a spánek navrátily.

Darmo ale, darmo. – Rok neminul ani

a již mladá paní stála žití na rozhraní.

Bože, byl to děsný pohled na ni!

Hle, ta muka v její líci

jak by hrozným bolem rvané,

když ležela mrtva v rakvi

dubové – a okované.

Zakopali, naházeli hroudu na ni všici,

za klid duše ve chrám dali silnou voskovici.

Stihla hrozná kletba nevěrnici! –

Ó, jak spát by se jí chtělo!

ale běda, v zimě, v letě

slyší boky rakve šeptat:

„Nespi, nespi, budíme tě!

Pohleď, o nás bilo zrazené tělo,

jeho žití sledním vzdechem do nás zaletělo.

Nás se dotklo jeho čelo,

jeho rty i ruce chladné...

Cítíš chlad?... Vždyť on ti vniká

k srdci ledovou svou rukou.

Ó, kdo klamal, hrozně pyká!“

Mrtvé každým slovem kámen k srdci padne,

a ta muka bez konce a smilování žádné.

Na hrobě tom každý kvítek vadne.