NEVĚRNÝ

Ano, jsem sobec. Nebudu lhát.

Neměl jsem práva, neměl jsem hrát

se srdcem, s hořícím květem.

Říkají, že jsem námořní hoch;

divoch a zloboh a neznaboh –

Zabraňte hráti si dětem!

Šeptaly se mnou laskavě.

Vadly mi v lesích a v přístavě.

Plané i planoucí růže!

Kudy mne cesta rudých stop,

kudy mne vodí, zeje hrob –

Chlapec však nevyspěl v muže.

Přijede, pozdraví, potrápí,

horkou svou hlavu potápí

v chladivou vlnu klína.

Pohrá si, orve, pohodí,

vydechne, odjíždí na lodi,

ujíždí, nevzpomíná.

Nedozrá, nezmoudří, nestárne.

Srdce-li má, srdce nezmarné

obětmi nedá se zlákat.

Necítí s lidmi lidských ran,

trpí jen, úděl že není mu dán

trpět a čekat a plakat.

Mnoho již květů má ruka zlá

bez citu, bázně urvala,

slzí však neumí stírat.

Ano, jsem sobec. Však přijde den,

zaniknu na vlnách, neželen,

bez lásky, bez bolu, pirát.