NEVĚRNÝ MILÝ.

Jede junák na koníčku,

doubravinou, při měsíčku.

Zelenou si jede cestou,

za panenkou, za nevěstou.

V hedvábném ji veze šátku

zlatý prsten, na památku.

A jak jede, na paloučku

lesní panny tančí v hloučku.

Tančí, tančí nožkou bosou,

po pažitě, noční rosou.

Vlasy mají rozpuštěné,

lesní chvojkou propletené.

Plynou lehce jak ta mlha,

jedna krásnější než druhá –

Když mládence uhlídaly,

tak si na něj zavolaly:

„Zastav, hochu, zastav oře,

tančit pojď, než vyjde zoře!

Vesele se zatočíme,

kvítím tebe ověnčíme.

Kdo se pustí v kolo s námi,

kouzlem se mu mysl zmámí.

Jako by se napil vína,

na celý svět zapomíná.

Tančí s námi do svítání,

chtěl by tančit do skonání.“

„Nemohu já stavět cestou,

domů jedu, za nevěstou.

V hedvábném jí vezu šátku

zlatý prsten, na památku.

Musím jeti, musím hbitě,

doma chci být na úsvitě.“

„Nepospíchej, zůstaň chvíli,

ještě daleko den bílý!

Daleko je do svítání,

hoj, skoč v kolo bez váhání!

Dokud noční rosa leží,

lehčej noha k tanci běží!

Pojď, než měsíc před dennicí

zhasí svoji bílou svíci!

Nežli hvězdy nebem zblednou,

než se mlhy z lesů zvednou!

Zatočíš se s námi kruhem,

vítaným nám budeš druhem.

Až si s tebou zatančíme,

k panence tě propustíme.

Na koníčka sedneš hbitě –

doma budeš na úsvitě.“

Mládeneček s koně skočil,

vesele se v tanci točil.

Do kola ho panny vzaly,

překrásně s ním tancovaly.

Tancovaly bez oddechu

po jahodí, trávě, mechu.

Lesní panny, samé klamy,

kouzlem hocha mysl zmámí.

Jako by se napil vína,

na celý svět zapomíná.

Tančí s nimi do svítání,

chtěl by tančit do skonání.

A když prchly v šero lesa,

mládeneček na zem klesá.

Běda, hošku, lesní víly

do smrti tě utančily!

Ráno, jak se rozednívá,

panenka se z okna dívá.

Dívá, dívá do daleka,

na milého marně čeká.

A tu na pěšině venku

slyší zvonit podkověnku.

Skokem byla ze stavení,

v ústrety šla bez prodlení.

Hle, tu cestou nad potokem,

sám jde koník tichým krokem.

Smutně sivou hlavou třese,

krásný šátek v zubech nese –

Šátek vzala, rozvázala,

našla prsten, zaplakala...

„Oh, můj milý, kam jsi spěchal,

kde jsi svoje srdce nechal?!

Proč jsi se k nám nenavrátil,

pro koho jsi život ztratil?“

Marně pláče, slzy roní –

milý nepřijde už pro ni!

V doubravině na palouce,

nevěrné mu puklo srdce.