Nevěsta. (I.)

Půlnoci dutý zvuk

v noc temnou smutně zní,

a bouří duchův pluk,

jenž na svých hrobech spí;

a luna jako stráž

nad městem tiše pluje,

a bledá její tvář

tam v okna pokukuje.

Poslední zvonu ráz

tak dlouho pozazněl,

tak dlouho umíral,

vždy letě dál a dál –

až v dálce oněměl;

i bylo ticho zas.

Aj prchl sladký sen,

tím zvukem zděšený,

od lůžka Heleny;

tak náhle probuzen,

jak snivý milenec,

jejž stíhá války ryk,

jako ten šílenec,

jenž v duchů pádí šik.

A Helena se budí,

zvony zaslechnuvši. –

„Ach či to den, či světlo?“

bolně zavzdechnuvši;

„aj či to k svatbě zvoní!?“ –

Tímto procitne,

a nežli zvon odumře,

z lože vylítne.

A v tom na blízkém stolku

lampičky hasne kmit;

tak smutně dohořívá,

jak choré hvězdy třpyt;

jak rajských růží vděk,

motýlka krátký věk! –

Vnadná však ještě Helena

napolo v sen je schýlena,

tak jako čistá lilie,

než z poupěte se rozvije;

jako to děcko růžené,

větérkem z rána zbuzené.

Jakým to snem je dojmuta,

jakoužto zvěstí dotknuta?

„Ha či to pravda, či to sen,

můj ženich že mi jede již,

svých hostů davem obklopen?“

I stiskne žhavý ret

na obraz ženicha,

až vroucí amulet

líbáním zadýchá.

„Ha či to pravda, či to sen,

že mi to k svatbě zvonil zvon,

že to již ráno, že to den?“

„Aj bude svatba dnes,

a bude kvas a ples,

již to zní v kostele

tak divě vesele.“–