Nevěsta. (II.)

Jen v noční krásu oděna,

povstala z lůžka Helena,

jak zora v horách zrozena,

stříbrnou mlhou zastřena.

A rychle před zrcadlo kročí,

ztopivši v ně ty žhoucí oči;

i zří tu bledou líc,

ty černělesklé vlasy,

ten kyprý nahý prs,

ty nedotknuté krásy.

I stojí dlouho nepohnuta,

svou vlastní vnadou uhranuta,

jako ta laňka srnooká,

když se tam zhlíží u potoka.

I dlí tam před zrcadlem

s duší divně jatou,

a skoro před svým stínem

kleká jak před svatou! –

Však náhle se tu zase zvedne,

a v komnatě se poohledne:

„Rychle šaty, drahý skvost,

jede ženich, jede host –

rychle zlata, perlí lesk,

rychle diamantův blesk;

pojedeme v davu hostí,

při hudbě a veselosti,

kam nás volal zvonu hlas;

kde nám věčně svážou ruce,

svážou ruce, spojí srdce,

by nás nerozdvojil čas.“

I stiskne žhavý ret

na obraz ženicha,

až vroucí amulet

líbáním zadýchá. –

A znova před zrcadlem

šat drahý obléká,

ty nejdražší rubíny

na prsty navléká;

i klade na šiji

předrahých perlí lesk,

a diamantův blesk

do vlasův zavijí;

panenským věnečkem

si hlavu přepíná,

a jehlou s kyticí

si ňádra zapíná.

Věnečkem z lilijí,

kytičkou z růží;

z strojených lilijí,

z dělaných růží! –

A před zrcadlem dlí,

kde krása její tlí;

hle v oku touhy zář,

a v lících hravý smích,

na těle bílý šat,

jako ten padlý sníh,

a jako duhy lesk

demantův, perlí blesk.

Ve vlasech z lilijí

věneček bílý,

jakby jej andělé

z hvězdiček vili.