Nevěsta. (III.)

A ještě před zrcadlem stojí,

pohlíží v bledou krásu svoji,

a ještě se ji zvýšit strojí.

I sáhne pro lahvičku

čarovně zažehnanou,

i vykropí vodičku,

a hned jí růže zplanou;

na lících krásné růže,

s nimiž se kouzlit může.

Již se v to kouzlo noří,

již jako slunko hoří:

v tom žhavé oko pozvedne,

v tom obraz matky zahledne.

„Ty dobrá matko, matičko,

jak jsi mne milovala,

an jsi své dítě outlounké

před zlým už varovala.

Však jedno bylo slovíčko

nad jiné důraznější –

ty milá matko, matičko,

nehroz mi v čas nynější!“

„„Nekoukej do zrcadla

v noční, večerní době,

sic by se ukázala

pekelná stvůra tobě.““

„Proč mne ta báj tak děsí,

vždyť ani nejsou běsi;

proč mne ta báj tak lekla,

vždyť nejsou stvůry pekla!? –“

A v hrdém lásky přepychu

dá se konečně do smíchu,

však nový zas ji porve žas,

když pohledne tam na obraz;

jak na matičku pohledne,

tu jako stěna přebledne.

Materské oko pohrožuje,

a dcery bledost postupuje.

„Což pak mne mámil svůdný sen,

což by to bílý nebyl den?“

I poskočí jak zděšená,

a najde okna zastřená;

roztrhne rudou záclonu,

a najde město v tichém snu;

úžasně z okna ven pozírá –

ach ani jiskra! tma tam čírá!

Lunu tam dávno zastřel černý mrak,

jako ten příkrov tuhou mrtvolu,

aby snad nevypátral její zrak,

co se to díti má teď v oudolu:

Vítr se vznese,

příroda zdme se,

vody se šíří,

vlny se víří,

vichřice skučí,

zdaleka hučí

strašlivá bouř.

Blesky ty lítají,

rachotí hrom,

skály ty pukají,

kotí se strom:

jakoby nebe

zbouřilo sebe,

v zápasu vzteklém

válčiti s peklem.

Klikatý blesk,

andělů meč,

hromový třesk,

satanů seč;

kříž na kříž blesky,

zařve hrom,

jakby se kácel

nebes dóm,

jakby mu ďábel

podrazil sloupy. –

Ha v tom před dívku

zděšenou stoupí! –