Nevěsta. (IV.)

„Kdo to? co se to se mnou děje?“

Helena vyjeví

zžasnutý zrak –

a než se potopí

v mrazivý mrak,

jak stín se k blízkým dveřím chvěje;

však marně, již tam nedospěje.

Pekelná moc

na mysl dolehá,

jak věčná noc

jí duši zalehá,

a jako žravý jed

jí hrůzu v mroucí ňádra leje.

Trhá se její zhled; –

vždy blíž a blíž

se hrůza za ní honí,

vždy níž a níž

se ku Heleně kloní,

až se k ní schýlí

jak její milý.

Však nežli ještě k zemi dopadá,

s šíleným chvatem zvonek popadá,

a zvonek ten tak hrozně zní,

jak umíráčka temný zvuk,

jenž by vyzýval duši z ní

v neblahých duchů děsný pluk.

Nastojte – je to Heleny,

ubohé děvy vlastní stín,

jenž z mraků svých vyděšený,

ji porval v černé smrti klín!

Udeří jeden ráz

na věži kostelní,

a dlouho smutně zní,

až v dáli umře zas.

Veškerý noční duch

již hledá svůj si hrob,

a klesá v náruč mdlob;

i mlkne, ztichne ruch.

Když němota zas panuje

tam na kostelní věži,

tu se čeládka zbuzuje,

a k Heleně hned běží.

Ach, ona tu leží

jak svlečený šat,

kterýž tu nechal duch,

uletěv na pochvat;

jak luny zhaslá zář

na denním blankytu,

jak sněhobílý alp

na lučin prokvitu.

Rozpustil se jí vlas,

vyhasla oka zář,

odumřel na rtech hlas,

a zbledla krásná tvář;

na tváři ještě nach,

a v oku ještě žas,

a na rtech ještě strach –

jakby ji líbal – ďas! –

I chví se ještě ret,

jak v sněhu růže květ,

až zhasne celá tvář,

jak v ledu slunce zář,

jak na hřbitově ples, –

jak v letu – dálný běs. –