Nevěsta. (V.)

I zmizí strašná noc,

a vzejde bílý den,

i zmizí pekla moc

jen jako strašný sen. –

Však děvy mrtvol svědčí

tu pravdu hrozných řečí,

kterou si šeptají

zjevně i potají:

„Že prý se lekla

příšery pekla!“

Co vlastně viděla,

zda pomsty anděla,

čili jen stín

ztajených vin –

to nikdy nezjeví

duch její ztracený,

to nikdy nepoví

ret její stažený.

Lidé však šeptají

zjevně i potají:

„Že prý ji běs

ku sňatku nes;

v půlnoční čas

prý odbyl kvas,

před ránem dnes

byl duchův ples,

a hromu huk

a blesků svit,

byl hudby zvuk

a světel kmit;

i řítil se s ní

do mraků ven,

sám jako noc,

ona co den;

ona co luna,

on jako mrak,

(sotva že stihnul jich

smrtelný zrak,)

tančili stále

vždy dál a dále,

přes hory doly,

přes pláně stráně,

při zvuku hromu,

při svitu blesku,

v divokém ruchu

ve sboru duchů.

On pak již hasne

co pouhý stín,

splývaje v dáli

v noci klín. –

Ještě jen ji tam

na vodách zřít,

v něžto potápí

svůj sinný svit,

jakby se chtěla

v zrcadle zřít.