NEVĚSTA.

Již ve vlas myrtu vetkli podle zvyku

i závoj dlouhý obličej skryl bledý,

když přece ještě jednou – naposledy –

práh překročila svého pokojíku,

jenž jediným snů dívčích svědkem býval.

A sotva zřela známé stěny kolem,

vráz sevřelo se srdce prudkým bolem

a z očí vřelý vyřinul se příval,

co vedle v jizbě družičky zněl smích.

Byl krátký jen to výbuch žalu; v chvatu

teď otočila klíčem ve dveřích

a šustíc těžkým brokátem svých šatů

v kout zaměřila, v palem zeleň sytou

kde drobounký se nořil stolek psací,

v tom zásuvku teď otevřela skrytou,

v ni pohlédla – a znovu v oko vrací

se slzný proud. Hle, podobizna muže,

jež stopy jeví slz i celování!

Teď k obrázku se dívka níže sklání,

zas bledým líčkem prokvétají růže,

teď přitiskla své rtíky k němu vřele.

A zamlžené její zraky šinou

se nyní v stranu pokojíka jinou,

kde stojí klavír se Smetanou v čele.

Roj vzpomínek jí tryskl krásnou hlavou:

tam vedle něho prvně sedala

co malá žačka, dítě bezmála,

tón první ze strun loudíc rukou hravou;

čas letěl dál – již v pannu vzrostlo dítě;

a jednou – jak se stalo, neví ani –

tisk’ učitel ji k sobě znenadání

a zajíkavě šeptal: Miluji tě! –

Pak přišla doba blaha – však jen krátká –

Kdo vypsati by mohl její žal,

když oznamovala jí jednou matka,

že blízký statkář o ni požádal?!

A nadešly jí chvíle v pláči mnohém.

Hře na klavír hned konec učiněn

a za drahého učitele jen

list přišel, v němž jí tklivě dával „s Bohem!“

Hle, tady leží osudný ten list;

již chvějící se rukou po něm sahá,

však nelze – nelze pro bolest jej číst.

Zrak přelétl jen řádky, ruka drahá

jež slzami a krví napsala tu,

a náhle děva pokročila v chvatu,

kde svítila zář ohně z velkých kamen.

Jen ještě jednou list i podobiznu

teď zlíbala – pak obé vrhla v plamen.

A klečíc na svou dívala se tryznu,

jak sterými ji svými rameny

vráz objímají žluté plameny,

jež démonickou svojí ničí silou

tu miláčkovu hlavu ušlechtilou

i písmo jeho drahé; chvíli ještě

tři krátká slova z rudých jisker deště

se v tvář jí smála: Zdráva, šťastna buď! –

Teď zmizela i ta – je dokonáno – – –

A náhle se jí zdálo, její hruď

že prázdná jest, že v noc se mění ráno;

a jako od hrobu, v nějž zahrabali

jí vlastní srdce, tam se potácela,

kde společnost již shromažděna celá,

kde s touhou čeká ženich v novém fraku,

jenž účesu dnes obzvláště byl dbalý,

by lysinu skryl všetečnému zraku.