NEVĚSTA.

Tak jako z báje víla

ve bílém šatě celá

ku oknu přistoupila

a pohnutím se chvěla.

Byl západ, nebe tmělo

se v červánkách a plálo,

rudým se leskem chvělo

a ve vlasech jí hrálo.

Tisíce rudých růží

klín ztemnělý nes řeky...

Jak přitulí se k muži

ty její útlé vděky!

I snila zamyšlená

a nevěděla ani,

jak okno, strop i stěna

se třesou v jednom plání!

Červánky ve závějích

jí spánky nachem krášlí,

kde rudé růže jejich

dvě bílé sestry našly

v havraní jejich kštici,

a sotva se jich tknuly,

nad úběl snivých lící

ty v žár též zaplanuly.

A dívka nevěděla

v svůj vnořena sen světlý,

že rudé růže z čela

jak ve krvi jí květly!