Nevěsta.

Den zlaté naděje, v němž splněny sny všecky,

jenž sladkým pocitem jí plnil duši mladou,

když zřela v budoucnost, juž přišel radostný.

Jak září hrdostí a úsměv skoro dětský

jí zlatí bílou skráň, když na hlavu jí kladou

věneček myrtový a závoj bělostný.

Teď vyšli z kostela. A zástup venku tlačí

se lidí zvědavých, všem ona vlídně kyne,

rty mákem planou jí a líce růžemi,

že mnohý, kdo ji zří tak šťastnou, dojat k pláči...

Dál zástup družiček, než průvod ten je mine,

déšť květů rozsypal a poupat po zemi.

A ona kráčí v nich, jak anděl s nebes bílý,

a zlatým střevíčkem je zašlapává v prachu –

v té chvíli nemyslí, že život podoben

též často kvítku jest, jež jedni vypěstili,

by druzí šlápli naň, – líc plá jí v růžném nachu,

a v sladké důvěře zří k muži svému jen...