Nevěsta.

Ku královské dceři v panoši

Milostná touha se rozňala,

I ona nejmenných rozkoší

V jeho náručí slasť poznala.

V královské zahradě besídka

Mámícím jasminem pokrytá,

Hustý jeho květ jenom zřídka

Propouští měsíčného svita.

Hvězdy hoří na nebi tiše,

Milé věterka chladné vání,

Květný sad libý zápach dýše,

V besídce tajemné šeptání.

Milost na stav se neohlíží,

Srdce ozbrojiti se nedá,

Královna k panoši se sníží,

V jeho lásce odměnu hledá.

Na stráži stůj, lásky anjeli,

Ukrývej je, zelená stěno,

Shasni raděj, měsíci skvělý,

Umlkni, šeptavá ozvěno!

Houšť zelená je netajila,

Nechránil je anjel milostný,

Láska jejich se vyzradila,

Ach soud na ně čeká žalostný.

Na slámě vězeň dřímá, vzdychá,

Ve snu jej hrozí osud děvy –

Hle tam se v okně luna tichá,

Jak by ho těšit chtěla, jeví.

A padající do žaláře

Ejhle stín od okenné mříže,

Klade se mu na bledé tváře

Ve podobě tmavého kříže.

A v zámku hřmotně klíč se točí,

Strážný dveřma odevřenýma

S královským služebníkem vkročí,

Jinochovi pouta odjímá.

I promluví posel k vězňovi:

„Dnes svatbu slavit máš, zde tobě

posílá král šat purpurový,

by ženich se jevil v ozdobě.“

I v zámek vede žásnoucího,

Až v trůnovní síň osvětlenou,

Na stolci krále sedícího

Vidí a kníni velebnou.

O tot’ její postava něžná,

Tot’ její zrůst, tot’ její šíje,

Však závistivá rouška sněžná

Jí oblíčej a ňádra kryje.

Vše ticho vůkol v světlé síni,

I praví král: „Zde tvá kochanka,

Obejmi svou nevěstu nyní,

I ona čeká na milánka.“

A jinoch s radostným úžasem

Na krále a na děvu hlídá,

K ní chlácholícím šeptá hlasem,

Ona mu však neodpovídá.

Stojí zakrytá, beze hnutí,

Přikročí jinoch roztoužený,

Bere závoj – při odhrnutí

Omráčen je a zaražený:

Toť příšera mu v oči hledí!!!

Jeví se mu oblíčej z mědi,

A železné postavě*) zniká

Z ňader jemu hrozící dyka! – –

I blednou jinochovi líce,

Ovšemť se tichou hrůzou chvěje,

Jak noční chladným váním svíce!

Na trůnu král na hlas se směje:

„Aj kde zůstala hrdost tvoje,

Níž ty, zmyje k podivu smělá,

Z prachu pozdvihnul oko svoje

Ku květu královského těla?

Zde tvá nevěsta, obejmi ji,

K tvým teplým ňádrům ji přitiskni,

A když z ní slast tvé žíly pijí,

Překonán rozkoší zavýskni.“

A jinoch od hrozné podoby

Svůj zrak na krále upíraje

Dí tiše: „Svět mi bez ozdoby

A věk můj bez kvitu a Máje.

Však nechť zelená ode mne se

Vzdaluje zem, z cizého kraje,

Kamž vlna zbouřená mě nese,

Znějí mi o shledání báje.“ – –

I stoupne k panně blíž – ta hne se –

Viděti na ní radost zjevně –

Odvírajíc náruč se třese –

Jinocha k prsu tiskne pevně.