Nevěsta.

Cudná jí hlavinka na ňadra klesla,

do prázdna hleděla, sepjala ruce.

Andělská duše ta toužila vřele

první své lásky po sladké muce.

K miláčku příštímu mysl se nese:

„Dobrý-li, krásný a má mne rád?“

v duši tu zněla jí neznámá hudba,

Serafů píseň – a neví zkad.

Kouzelný šepot jí do duše vane:

,Nebeský květe, tvůj miláček bude

nejlepší, nejkrasší, co jich jen země

v náručí hostila vezdy a všude.

Čistý jak prvá myšlénka děcka,

slavný jak králů a všech pánů pán,

uzříš, jak věčně tě milovat bude,

v jehož až přijdeš nádherný stan.’

Čarovná vůně jí plnila nitro,

teplý ji ovanul, cizí dech,

duše jí k miláčku do nebe letí –

andělů vzdušných na křídlech.