NEVĚSTĚ.

S umdleným zrakem čekám už dlouho

na březích, kde jen korál zkvet’,

Nadějí zřel jsem klamavé lodi,

racků jsem stíhal prudký let,

bouře jsem přečkal, ssinalá těla

oči si zvykly prohlížet...

V tajemných dálkách jednoho jitra

obláček vyplul z bílých pěn...

Ty jsi to byla, vlídná a čistá,

úsměv ti na rtech zářil jen,

Budoucna závoj ruce tvé nesly,

první, jenž nebyl potřísněn...

Vesele vlajky třepou se větrem,

v zeleni skryl se břehů pás,

do šeré Morgue mých vzpomínek teskných

plného slunce padnul jas,

zemi a lidem říci jdu hrdě,

navždy že láska spojí nás!