NEVÍM.

V žití shonu nevím komu

svěřil bych své city,

by jsme spolu výš se vznesli,

tam, kde hvězdy svítí.

V žití běhu, v blátě, sněhu,

člověk kvapně kráčí,

a co krásného má v duši,

touto cestou ztrácí.

A v té pouti cit se hroutí,

kam jen člověk sáhne,

avšak on se neptá na to,

po čem duše prahne.

Vždyť on v běhu sotva tělu

skývu urvat stačí,

a duše, ta ať se světem

stále lačná vláčí.

A člověk se strachem třese,

zda mu život stačí,

k obsloužení svého těla,

nežli v hrob se skácí.

Však aby se vznesl výše,

málo kdo dnes touží,

a tak duše ve tmách věčných

zakrslá se plouží.

Její zpěvy rvou ti cévy,

slzu z oka tlačí,

takže mnohdy jako děcko

člověk vzlyká v pláči.

V žití shonu nevím komu

říci tíž svých bolů,

nevím koho za ruku vzít

a říc’: Pojďme spolu,

spějme dále přes vše malé,

nežli skončí žití,

pojďme tiše v dálné výše,

tam, kde hvězdy svítí.