Nevinné děvče.

Cžtrnáct let sem stará byla,

Nevinná, co jehňátko,

Jenom předla sem a šila,

Jako mladé děvčátko.

Když k nám jinoch roztomilý

Došel z Hontské stolice,

Pentlíček mi donesl bílý,

Prsténky a jehlice.

Vlasy jako havran černé

Váz mu kryli bílounký,

Oči modré, k ňadrům měrné,

Mládenček měl milounký.

Jako lilium a růže,

Utěšenou tvářičku,

A kdož jeho opsat může

Šarlatovou hubičku?

Slova, jako med, z ust jeho

Plynula vždy sladička,

Pronikala srdce mého

Vnitřek jeho slovička.

O jakémsy milování

Rozprávěl mi vzdychaje,

O procházkách, tancování,

V zahrádku mne volaje.

Sylněji mé srdce bilo

Vždy, čím sem s ním byla dél,

Velmi divného cos čilo,

Nevím, radostli, či žel?

Neustále semnou chodil,

Vždy mi ruce líbaje,

Za ruku mne všudy vodil,

Vždycky jenom vzdychaje.

Ptala sem se, co mu scházý,

Smutný se mi býti zdal;

On, že se to nenacházý

Jen v mém srdcy, znát mi dal.

Milostně sem pohledla naň,

Zeptavši se, coby chtěl?

On mi na to: zdažbych šla zaň?

Chcy se ženit – pověděl.

Já, co skála, oněměla,

Nevěděvši mu co říct,

Maminka mi pověděla,

Že se mužských sluší stříct.

On mi ale na krk padl,

Dal mi sladkou hubinku,

Bratř v tom v zahradu se vkradl,

Zavolal mou maminku.

Tu se jinoch přemilený

S poklonou k ní obrátil,

Odjel cele přestrašený,

Oby se zas navrátil!