NEVINNÝ.

Na nebi bylo plno chmur. –

Letěly vrány přes náš dvůr.

A jedna sedla na střeše,

přinesla něco k potěše.

Přinesla v zimě poupátko,

malinké hezké děťátko.

Volala s hůry: „K vám, k vám, k vám,

děťátko nesu, kam je dám?“

Jak panímáma slyšela,

závorou dvéře zavřela.

„Jsem stará – co si počnu s ním?

leť jinam, k nám tě nepustím!“

Šafářka vyšla ze vrátek:

„Mám sama už pět holátek!“

A čeledínka ve zlosti:

„Mám,“ řekla, „jiné starosti!“

A hospodář šel, pušku chyt’

a chtěl tu vránu zastřelit.

Slyšela naše Anička,

tak nezkušená, mladičká.

Hned vyšla na dvůr ve spěchu:

„Je třeba vráně oddechu.

Z daleka letí ubohá,

vždyť děťátka jsou od Boha.

Jen odpočiň si, nespěchej

a děťátko mi, vráno, dej!“ –

A vrána jen se divila:

„Co že to pravíš, rozmilá?

Vždyť nevíš co a kterak s ním!“ –

„Ať nevím, však se naučím.

Jen do komůrky mi je nes,

ať pokolíbám ještě dnes.

Do bílých plínek si je dám,

a pochovám a zulíbám!“ –

A tak to bylo, tak, tak, tak,

ať mluví lidé všelijak.

Ať svádějí to na mne jen,

já dojista jsem nevinen!

Nu, věřte mi to – proč bych lhal?

Já jsem tu vránu neposlal!