NEVRÁTÍŠ SE.

Zas v sadě modré bezy zkvetou

a bíle ozdobí se zem

a do vzduchu se písně vpletou,

zas vůně prochví večerem,

a v květech zaperlí se rosa

a nocí tryskne píseň kosa.

Leč ty se nevrátíš.

A bude léto, plody zrudnou

a zlatý rozhoupá se klas,

mír ulehne si v duši bludnou,

již znavil příliš prudký jas,

a s večerem pod stíny stromů

i stáda pastýř svede domů –

leč ty se nevrátíš.

A podzim přijde, plody střese,

a bude pustý strom i luh,

a bude ticho v šerém lese

a do polí se vryje pluh...

U tůně zkvete ocún bledý,

kos rozzpívá se naposledy –

však ty se nevrátíš...

I zima v loktech vločky bílé

zas projde naší alejí,

a bezehlesé, teskné chvíle

se v smutek rovů navějí –

na temných thujích kolem všude

to velké ticho ležet bude...

Ty už se nevrátíš...