NEVYSTIHLÁ DÁL

Jsou dvěma tyrkysům podobny tvoje oči..

Oblohu jakou zřely as’? Z niv jakých přišel jsi,

zázraku živý?

Přišel jsi v letní den a s tebou mysterium

vydalo smysl svůj – a vůkol hmotný svět

zjevil svou duši..

Přišel jsi v jitřní čas a s tebou v rose ranní

jak v tříšti zrcadel v bezměrném násobení

vzplál úsměv boží!

To v čistý jitřní čas, kdy země otvírá se

člověčským dnům a smutné strázni lidské,

Nevinnost přišla.

Nevinnost přišla, sestoupila na zem’,

nadtělesných končin vlajku bílou

v růžové ručce..

Ó, nepouštěj té plaché, čisté korouhve!

Což musíš být jak já, což musíš být jak my,

zlá chasa lidská?

Oh, projíti jak my zas ohnivými kruhy

vášní a hříchů denních, ranních rouhání,

nočních zoufání!

Jak Sibíř bílá je teď pouť tvá před tebou,

nic než sníh a nebe, spiaté obzorem –

Nevystihlá dál!

Rozkvete ti z jara v modrých fialkách?

Rozkvete ti v blín či v lopuch, v bolehlav –

či ti růže dá?

Úsměv v tyrkysových očích tiše dlí..

Oblohy jiné zkušenost je v něm a moudrost neznámá!

A velký čistý mír, tajemná pokora

před nevystihlou dálí a před sladce krutým

darem života!