NEVZBUZENÁ VĚTEV.

Když vichr křídlo zved’,

tu lkala štěpu snět:

„Ó, šetř mne, šetř, ty zimní větře,

a nelam, zmírni let!“

A vichr letěl dál,

té sněti život přál,

a přišlo Jaro usměvavé –

ó, kdo by teď se bál?

Vše ruch a vír a rej,

a lkala snět: „Ó, přej

mi, Jaro, květu, pokryj celou

mě jím co nejhustěj!“

Jak přála si, tak již,

pro květ ji sotva zříš,

a větev pod tou sladkou tíží

se ukláněla níž...

Jde Jeseň, zemi vhod,

přes les a sad a plot,

a všude, kde dřív květ se bělal,

tam těžký věsí plod.

A ani vichrů let

ni máje teplý hled

pak nevzbudil na starém štěpu

tu rozlomenou snět.