Nevzpomínej na mne!

Jdi, růže má!... Již opět sličná vesna

své perly sype v stromů lupínky,

a srdce moje vyrušeno ze sna:

ó ňadra smutná, ňadra moje těsná,

co bojíte se luzné vzpomínky!

Co teskníte, kdy zpěv a jásot kol,

co ztápíte se v mládí čaroklamné?

Och, pozdě líbám kalich tvůj i stvol!

Jdi, růže moje, jdi a štěstí zvol –

leč nevzpomínej na mne...

Jdi, růže má! v mé písni trudno kvésti:

tam venku ples a záře líbezná;

jdi, se mnou k ráji nemožno se vznésti,

jáť orel jsem a hledím do neštěstí,

a budoucnosť – kdo ví, zdaž vítězná?

Ó zapomeň na krásný mládí čas,

na luzné tužby, na objetí plamné,

na zápal svatý, na sny plné krás,

na slzy, které třpytaly ti s řas,

kdy vzpomínalas na mne!

Můj úděl dál a vpřed a klesať vedrem,

když ústa po přátelství zažízní,

skráň neochladiť pod lahodným cedrem

a neohřáti srdce v srdci štědrém:

či úděl víc má ještě nepřízní?

Ty slzíš? Kéž bych šťastnu tebe zřel!

Ó štěstí, štěstí, pro mne bezvýznamné!

Jdi, růže má, a uspi v srdci žel,

jdi, zapomeň, kdo tobě žil a pěl,

ach, nevzpomínej na mne!