Než kypěl oceán...

Než kypěl oceán, jsi, poesie, byla

v střet, krytí s Tyché, jež roh v dlaň má zlatý,

jsi věčna dcí, než Gai plán, terč vzňatý

v klín aethru kýval, v pól jsi blaho dštila.

Bys nardem, librem onyx naplnila

člověku, mísíc v blín dech kroku, máty,

v hled nesetřela slzy sůl v glób klatý,

zda prázdnotu bys žítí nahradila.

S nomadem v slujích, pralesech v bok dříve,

ve fauna podobu, jenž těkal, kůže Héva,

zástěru odvrhla’s, jež brak ti, pleva.

Za veteš umělý vždy víc háv’s vzala,

z bludiště bludu v moudrost spějíc stálá,

jež s zákonodárcem též počítala

vždy na tě, Haemu dci, ve léno tklivé.