NEŽ PRCHNE VŠECKO...

Než prchne všecko, chci jen lásky chvíli,

pojď ke mně, květe světa jediný,

nechť políbím Ti zrak, jenž touhou šílí

a přec v něm svítí rosa neviny.

Pojď blíž, pojď blíž na srdce moje žhavé,

nechť horečka nás schvátí šílená,

nechť oči změní se ve hvězdy smavé,

až skráň Tvá k mojí bude schýlena.

Hle, bílé astry k nohám se nám chýlí,

ó víš, co barva bílá znamená,

a přec, když polibky jsem Tvými spilý,

je milejší mně růže plamenná.

Snad vzpomínka nás jednou trápit bude,

po letech až zas astry budou kvést,

až krokem neslyšným noc podzimní kol půjde

a oblohou na tisíc zaplá hvězd.

Pojď, milá, pojď a schyl svou hlavu k mojí,

já zřím již tváře naše uvadlé,

jak vlastních stínů zrak se bojí,

když zahlédnul je v zrcadle.