NEŽ SE NADĚJEŠ...

A tak to všecko mizí z nenadání,

než naděješ se, nevíš ani jak!

Sníš chvíli, dumáš s nachýlenou skrání,

jak ve snu blahém přivřený máš zrak

a otevřeš ho, – po všem ani zdání.

To nejsou květy, to jsou sněhy v stráni,

to nejsou písně, to je větru svist.

Je podzim, tmí se, padá žlutý list

a bílá mlha táhne šerou plání.

Vše kolem tebe jak by vychladlo,

ba i to slunce, jež se v západ sklání,

jen posměšné ti strojí divadlo.

Ty zrakem zmámen bloudíš po oblacích

a nevidíš pro samé slzy v zracích,

že tvoje slunce – dávno zapadlo!