Než začal jsem překládat „Ráj“.

Za člunem tvým, ó mistře, dvojí říší

jsem prošel juž, a ruka má se chvěje,

tvé mystické a velké epopeje

když poslední zpěv českým slovem píši.

Z tmy pekla, až kde sladké větry dýší

zemského ráje, prutem čaroděje

mne vedla láska k tobě; v hvězdné reje

zda síla křídel stačí v sféry vyšší?

Jak v Beatrice tvojí úsměv sladký

a v Světlo, před nímž cherub sílu ztrácí,

smím zřítelnici pohroužiti stinnou?

Jak druhdy Anděl opásal tě třtinou,

já láskou k všem se opáši v té práci

a myšlenkou, že jdu v svůj domov zpátky.