NEZABIJEŠ SVĚ VÍRY.

Ó, vy proroci naši, kteří jste bledí

po léta úzkostně bděli nad knihou

záhad a tajemství, toužíce po odpovědi;

kteří jste před námi

šli zoufalou cestou přes prales neznámý

a znamení vyryli na kmenech dubů a buků a jiv!

Ó, vy všichni, jimž tajemství boha a vesmíru

uštvalo srdce a strhalo čiv!

Pro chvíle vaší šílenství blízké, křičící hrůzy,

když byli jste drceni nesmírnou tíhou

tohoto světa a života za nočních tich;

když jste bolestí ztupělí

temně jen úpěli,

jako drvoštěp, kterého k zemi přirazil kmen.

Pro váš bol tupý jako svědomí vrahů,

jak dunění o rakev velikých hrud,

když jste za svoji bezesnou snahu,

připravit nejmenším veliký svátek,

musili slyšeti jen

vyštvané, vyjící luzy

kletby a nadávky, smích.

Pro onen okamžik třetí hodiny

na Velký pátek,

když jste zlomeným srdcem tušili,

že nadarmo teče vaše posvátná krev.

Pro vaše vrozené, nepřekonatelné nadšení,

s kterým jste na bránu tajemství bušili,

probouzejíce ze spánku budoucí den;

s kterým jste přes tvrdá zákonů slova,

přes hrozby hlídačů státu a zetlelých pořádků,

přes kněží kletby a hněv

počali stavět znova a znova,

od samých počátků

svůj zbořený chrám –:

věříme, věříme pevně,

že vrozen je udivenému, smutnému člověku

tajemný, nepřemožitelný hlad,

poznat a pochopit božský, vznešený řád.

Věříme pevně a jistě,

že když lidstvo opilé o slávě radostným snem,

ve svojí neukojitelné, bolestné snaze

po sladkém poznání

na této prokleté dráze

pochyb a tápání, žalů a zklamání

došlo až sem –:

že nemůže dle věčných zákonů na tomto místě

nehybně, ztrnule stát,

nýbrž že v plamenech touhy se svíjejíc, hoříc,

s hrůzou a bolestí boříc

a znovu zas tvoříc –

půjde a půjde, přes krev a požáry prokletých století

ke konečnému, sladkému boha a člověka objetí,

k splynutí přísného nebe s úsměvnou zemí,

s bratry a sestrami všemi,

až stane se moudrým a dobrým jako bůh sám.