Ó nezapomeň!

Mráz dýše květy na okna

a jíním barví chýž –

Už, matičko má, čtvrtý rok,

co v zemi chladné spíš!

A letos opět naříká

tvá drůbež maličká:

nu dala tobě hodného

do hrobu tatička!

Ach zdá se mně, že každý den

tvůj drahý slyším hlas,

a zdá se mně, že u tebe

se zastavil můj čas.

„Ó nezapomeň docela!“

mně v duši stále zní,

však lásku tvou mi vracejí

jen snové líbezní.

A ruce pnou se po tobě,

kdy v snu mne opouštíš –

už, matičko má, čtvrtý rok,

co v zemi chladné spíš!