NEZAPOMENUTELNÝ SEN.

Mně zdálo se:

Já vyšel ven,

tak něžný a tak dětinný – –

Smály se na mě keř i strom,

smály se na mě květiny...

Byl nějak první jarní den...

Slunce jak úsměv svítilo,

obloha modrá jako sen – –

vzduch voněl dálně – – bylo mdlo...

Děti si hrály na stezkách,

a já je měl tak něžně rád –

bylo mi, jak bych sám byl z nich –

já chtěl se vzdát jim, s nimi hrát – – –

Zvuk hudby, jíž jsem neviděl,

odněkud zněl, jak mladý žal.

jak touhy ples, jak vděčnost, stesk –

kams v dálnou dálku k lásce zval – – –

A já jsem dále, dále šel,

tak něžný a tak dětinný,

že vše, na co jsem pohleděl,

bych hladit byl a líbat chtěl,

stromové listy, květiny.

Tu před sebou jsem náhle zřel

palouk tak jarně zelený –

tak snivě se zde v slunci chvěl,

tak stříbrně se rosou stkvěl,

tak trávami vlál v dálné sny –

A prostřed něho – bože můj –

jaký to čarodivný zjev!

Až k hlavě stoupla všechna krev:

Tam štíhlý přelud dívky stál.

Takový světlý klobouk, šat,

zkrásnělé tělo, tak, ach tak –

pas zlatý, řasy, gesto, ret,

zrak, v němž sám anděl lásky spal –

já v žití nikdy nespatřil

ten neuvidím vícekrát! – – –

Jak kdyby vše, co v řadě let

jsem o Ženě v své duši snil,

mně sen v té dívky přeludu

zde vykouzlil – –

Oh, jak mi bylo! Světlo, vzduch,

teď jak by ještě jasnější –

té hudby roztoužený zvuk,

teď jak by ještě hlasnější –

to celé jaro mocných tuch,

vše jak by doprovod a rám

k Jejímu zjevu, jenž tu stál,

vztýčený, sám –

co vzduch a hudba vlály v dál...

Radostí, něhou, vděčností,

můj ret se zachvěl – cítil jsem,

nijakou náhlou lítostí,

že v předu v hrudi, pod krkem

jsem sevřen – nějaká

vlna tak strašně sladká, zlá

mně stále výš a stále výš

z prsou až k hrdlu stoupala –

bolestná, slastná, strašná tíž

mé celé tělo svírala...

až náhle tryskla do očí – – – –

Já zaplakal... Oh, myslil jsem,

v tu chvíli mocnou, nadšenou, tak nadšenou a bolestnou,

že srdce mé se rozskočí!

Že pojmu v sebe celou zem

i dálky – a nevidě nic,

že oním vnitřním rozpětím

vyzvednu svět či zmizím v něm –

že vyletím, že vyletím – – – – –

Tu vzbudil jsem se: Byl to sen...

Neutaženou roletou

v světnici ještě setmělou

z venku, co život, proudil den...

A já si zasnil, nemocen,

že po tomto dnu nová noc,

a po té noci nový den –

a zase noc a zase den

tak vystřídají vládu svou – –

že plynou dny, že uplynou,

že celá léta uplynou – – – – –

a já jen stále nemocen,

uprostřed těch svých čtyřech stěn

tak mimo život, mimo svět,

kde tolikerý září květ,

kde tolik krásných kvete žen –

pro jiné jen, pro jiné jen...