Nezávidím.

Vždycky jsem zřel je plné cukrování,

když potkal jsem je časem ulicí,

jak holoubkové tulili se k sobě,

jak děti s loutkami si hrající.

Já myslíval si, jak se mají rádi,

a skoro záviděl jsem štěstí jim.

(Jsem závistivý, protože tak chudý

v té lásce světa, netajím se tím.)

Ach, holoubci...! Dnes díval jsem se s okna,

jde právě kol ten párek lidiček,

a dnes, o dive, dnes jsou na dva kroky

a ona plna hněvu, kdo by řek!

Jde matka v zadu... Dceruška se mračí,

udeří náhle hocha ručkou v líc,

a ten se dívá – matka: „nunu, Máry“ –

O, mea culpa! – nezávidím víc...