Nezdar.

Raší touhy, není ale

jaro vždy, by mohly zkvést;

co jich vadlo v dlouhém žale!

Ani nevím, zač ten trest.

Vzdoruji, leč jako v mraze

porozvitý sprchá květ,

darmo linu k svojí snaze,

mařím síly, musím zpět.

Neustup, ač zlomen hnětem,

však to líp je, křičí cit,

zastlat hrob si křehkým květem,

než jen trn tam s sebou vzít...