NEZDARA.

Sivého buku houští pod praletou

v bořivé zemi jáma zapadlá;

a nad ní kořeny se v mříže pletou

a mech a ostružina uvadlá

se svírají jak víko nad truhlou.

„Bohdejž už dopadlo,“ děl druh můj starý,

„a jasan vryl se v půdu utuhlou

a nepustil, co dole chytí v spáry

před soudným dnem!“ Pak drsně: „Brachu, vari!“

„„Co jest?““ – A on jen vlek’ mne z huštiny,

až stanuli jsme lesa na pokraji.

„Prokleté,“ děl pak, „houšť ta věci tají

a k pochopení, mním, jste ještě mladý,

co skrvavené značí šediny.“

„„A dál?““ – „Já nic, jen jediný muž tady

by vyprávět směl vám tu příhodu,

to jest, když měl by chuti k odchodu

tam, kde už ani zmije nevděku

znov’ němůž zabit srdce v člověku.

Však starý muž je dosud jako buk,

jejž vidíte tam u té farmy čnět,

třeba mu hrom již střískal mnohou sněť

a mnohou schromil nezvedený kluk.“

Zimní večer; sníh se jen

chumelí a bělá

tam, kde stojí u lesa

farma osamělá.

Sníh se kupí u vrátek,

u oken i práhu;

nikdo – z blízka, z daleka

nenajde sem dráhu.

Na okénku zamrzlém

stín a zář se mění;

v jizbě smutno, ticho tak,

jako po vymření.

U ohniště stařena

ruce v klínu svírá,

hledí jako v mrákotě

do pražného číra.

V koutě, sotva vidět jej

dýmu pro oblaka,

sedí starý, naslouchá,

kyvadlo jak cvaká.

„Ani tomu hosti dnes

nezdá se být rádno;

nemyslíte, pantáto,

že tu trochu chladno?“

Starý dýmá těžko dnes,

neví, kde to vězí;

myslí tak dva zavaté

v lese na pařezy.

„Neslyšíte, pantáto,

jak to praští v buku?“

„„Eh – to jenom v krbu tak

z bukových těch suků.““

„Nezdá se vám, pantáto,

už po kolikáté,

že to ťuká na okno?“

„„Pořád něco máte.

Daleko ni široko

živá duše blízká,““

myslí však: „„Už zas se jí

po tom mrtvém stýská.““

„Aj tedy přec, ač zaváto,

tím vzácnější jsou návštěvy,

což neřekla jsem, pantáto,

že na okénko ťuká to?“

A starý vážně: „„Toť se ví!““

Ten samovárek s komína

si s větrem kloktá, šveholí,

že cizina je cizina,

však s někým když se vzpomíná,

že s pola tak to nebolí.

A větrové když zaduli

dvé ptáčat v moře z domova,

že k sobě se tu přitulí

a druhu soudruh stonulý

pod křídlo hlavu uschová.

A srdce k srdci přiletí

i v zármutku i veselí

a v pevném jsou si objetí,

kdož doma jako zakletí

by úsměv k sobě neměli.

A vítr hučí s komína

a samovárek klokotá:

„Jste divná mi to družina,

když pojí vás jen cizina

a doma jste si cizota.“

„Aj to je tedy vaše písnička?

Ne každý člověk nějakou tak složil,

jeden to piše, druhý to jen prožil

a vaše hezky v spaní uhýčká.

Má stará tam již klímá u plotny

a snad si ve snu také něco skládá,

vy v bdění sen a ona ve snu ráda

si v píseň mění život lopotný.

Má každýť už tak vlastní spůsobu;

víc nemá jich pro žití času zpívat

a rádi se, když vidí den se stmívat,

s tou němou písní vkradou do hrobu.

Kéž bůh je snů tam těžkých ochrání,

a dá jim poklidu po těžkém dílu,

jak, dokud živi, popřával jim sílu,

že nestrhla je tíseň v zoufání.

Bývajíť kruté lidské trampoty,

však člověk snese k nevěření mnoho

a trpčit? Nač? Má každý dosti toho

a v lidském bolu není novoty.

Konečně člověk všemu uvyká

jako ten pahejl v lese osamělý

a ten i není opuštěn tak celý,

když přátelská jej haluz obmyká.

A my jsme stáli věrně u sebe

v modlení, práci, bouřlivu i klidu,

i krvavý když blesk ji zbavil vidu

a o pomstu pak zahřměl do nebe.

A já ji držel rukou schromenou. –

Ne, když jsem začal, dopovím to zkrátka:

já seděl tady, tam seděla matka,

jen puška tam nebyla nad stěnou.

A venku bylo zrovna jako dnes

a v domě ještě více zasmušilo;

on matce děl – již nevím, co to bylo,

a já mu řek’, že nevděčný je pes.

A on se zved’ a vyšel ze dveří

a v domě bylo ještě pošmurněji

a matka slouchá s pláčem po kročeji,

když nevrací se ani k večeři.

Ty ženské všechno pláčem vynutí

a člověk nemá srdce nad kamení;

dím: „Jsme mu v cestě, přec měj odpuštění.“

A ona: „Bůh mu dá snad vnuknutí.“

V tom zablesklo se jizby do šera

a ráno našli v krvi nataženu

ji zde, mne tam – však musím zbudit ženu,

zas nějaká ji mučí příšera.“

A od kamen to zní, zda ze spaní?

„Živým dej, pane, v utrpení sílu

a ty, kdož ulehli po hříšném dílu,

svou milostí snů těžkých uchráni.“

„Aj vždyť jsem řek’, že na to duši dám,

že od starého nic se nedovíte,

kdo, co a jak – nu dopovím to sám

snad někdy, jestli dál to nepovíte.

A kdyby se i dále povídalo,

s takými věcmi pochodíte málo.

Co najde kdo v těch všedních dějinách?

Vždyť dětí sobě každý vychovává,

a pomůže-li někdy z nedočkava

tátovi které za hřbitovní zídku,

když neklidí se, jak se zlíbí kvítku,

přečtem si o tom zprávu v novinách

a pak se nikdo o to nestará.

Však dá-li bůh, že někdy na kolenou

vám houpat bude klučina se malý,

pak při vzpomínkách zem tu na vzdálenou

mu doložte, že pospolu jsme stáli,

kde oběsil se kluk ten nezdara,

a jámu že už dávno zaorali.“