NEZIDERSKÉMU JEZERU.

To není mi tak líto příliš,

že nedošel krok můj až tam,

kde v rákosí tak divně kvílíš,

kde tok tvůj sluncem v opál zraje

a časem opět s větrem hraje

svůj bouřný čardaš končinám.

Vždyť viděl jsem tvé dálné vody,

jak pod závojem šedivým

v nich rákosové kalné brody

se tměly, jako mračna s nebe,

jak bůh by, chtěje zkrotit tebe,

ryl brázdy bujným polem tvým.

Vždyť viděl jsem tě, jak se smály

tvé vlny, že je vánku dech

jak mráčky pod azurem čeří,

a že jim slunce tváři svěří;

i stromy, nivy, města v dáli,

kde splývá obzor, mha i břeh.

Však toho posud v mysli želím,

že nemohl jsem vzíti tam

květ vodní anemony bílé

a poslati jej dívce milé,

by věděla, že srdcem celým

i v dáli na ni vzpomínám.