NEZMĚNĚNÉ DNY

Co přebolelo zim

až do těch slibů jar,

to uzrává v tvém lůně, země.

Teď, v červencový žár

skotačí drobná kůzlata

a každé krávy vémě

se těžší zdá svým houpáním,

co nemotornou lehkostí

s rolniček tančí klinkáním

ta dlouhonohá hříbata.

A básníku se zdá:

ty dny tak žhnou jak za mláda,

noc dýše teplý zrání pach,

jak sama uspávala by, –

dobře se spalo v jeteli,

a dobří lidé v chalupách

udřeni, sťati leželi.

Parnatý potok dýmá tak

a v údolí všech údolí

si zpívá volně jako pták,

kdy neustále šveholí

a z lesů vůně hub a mechů

v soumraku lučních cest

v silice smísila se dechu

před rozsvícením hvězd

A starý básník rád

naslouchá obilí

jak teple šumí.

Vždyť chodíval tu mlád,

když v rose rána stříbřily

se louky, háje, chlumy,

když pastýř ovce na návsi

vyháněl statků za vrata,

roh ozvěnou zněl, štěkot psí,

v nedbalkách vstala děvčata

a smíchem ptačím, po zpěvu

jenž zněl, se smála u chlévů.

A třeba změnil se i svět,

táž pole, vsi, tvých u nohou,

vše dívá se, jak z mladých let,

v témž světle, pod touž oblohou.

A starci básníku se zdá

vše jako dávno za mláda.