NEZNÁM...

Park známý, vůně pln. Noc toužná obnažila

na ložích nebeských hvězd bílých na tisíce –

i sním, jak bychom zde, kde šla jste vášní spilá,

se měli setkati dnes, dětsky žertujíce,

ze zadu, po špičkách, jak byste přijít měla,

mně zakrýt dlaní zrak, jak přivřen v sladké mdlobě,

a po svém jménu ptát se, šťastně rozechvělá,

s tím smíchem srdečným, jak zvonil v dětské době.

Já cítím: Kouzla víc, než ve hvězd záři bílé,

je ve tmě pod žhavou a chvějící se dlaní,

v níž oheň života plá v nejbujnější síle!

„Vy znáte mne – kdo jsem!...“ – zní Vaše vyptávání.

Já – – znám jen mocný žár, jímž spíjí vaše rety,

znám vášeň, vilný vzdech, jenž vlnou ňader chvěl,

však jinak neznámou jste, cizí, jak ty světy,

k nimž sentimentálně a hloupě zrak můj zřel.