NEZNÁMÁ KRÁSKA.

Na podzim vesnicí jela,

kočár jen domky se mih’,

v kožíšku upjata celá,

na šatech moderní střih.

Učitel cestou šel právě,

mladistvý snílek to byl,

jenž dosud dumy má v hlavě

a v duši nejasný cíl.

A ten se zahleděl za ní,

ona se usmála jen – –

Od těch dob neznámá paní

je jeho nejkrasší sen.

Zpátky že vrátí se, čeká,

chodí, kde tenkrát ji zřel,

v daleku jeho zrak těká,

zkad kočár tenkráte jel...

Stráně kol jíním se lesknou

a cesty zavál už sníh,

ach, myslí, před zimou tesknou

odjela nejspíše v jih.

Přišlo již jaro a proudil

z jižních hor teplejší vzduch,

po známé cestě zas bloudil

učitel, plný snů, tuch – – – –

Šel v stínu buků a jedlí,

cesta tam níží se v dol,

kotouče prachu se zvedly,

uslyšel hrkání kol.

Země se pod koly chvěla,

na blízku v lese pěl kos,

tenkráte nazpátek jela,

po boku seděl jí kdos.

Držel jí bělostnou ruku

– – učitel všecko zřel v mhách – –

ve stínu jedlí a buků

zmizeli, kočár skryl prach...