Neznámá židovka.

Vlas jak noc a oko jako granát tmavý

a ta vaše chůze, – tanec bajadery:

v zraku s němou touhou, s jemným sklonem hlavy

spatřil jsem vás kdysi v letní večer šerý.

Dlouhé, husté řasy stíní oka plamen,

pod nimi však toužně, divoce to hárá,

jak by svět to zvalo v úběl vašich ramen,

žárem chtělo spálit květy z lásky jara.

Ten náš život smutný, vychladlý a nudný,

málo lásky pro vás, málo vášně chová,

sotva číši jednu z touhy celé studny

podati vám může v ústa purpurová.

I to moje srdce kdyby pro vás plálo

láskou žhoucí jako léta parné doby,

v písně své by ohně pro vás mělo málo,

moře vašich vášní pojat nemohlo by.

A přec moje láska nebyla by onou,

která, vášní prosta, v snivé touze vzdychá,

při níž kalné zraky v slzách žalu tonou.

při níž srdce čisté zmírá smutně, zticha.

Vášní celé proudy veliké a divé,

které skalil hojně chtíčů příval náhlý,

v rozkoši jak hašiš prudce opojivé

by mne k vašim nohám volaly a táhly:

a já divou bouří rozdrážděn a zmámen,

v radosti, jíž konce nebylo a není,

bych jen v teplém skrytu vašich měkkých ramen,

na ňadrech jen vašich našel ukojení!