NEZNÁMÁ.

V kolébavé chůzi nerozkvetlých tvarů,

zamlžených slovech, kde je pláč i smích,

a v té vášni žhavé, jaká bývá k jaru,

když i poslední se v horách ztrácí sníh.

Všecko, co máš, dáváš s úsměvem a ráda,

abych zasmál se a v náruč svou tě chyt’,

oko tvoje prosí, tělo v spasmu žádá,

hrozná vášeň nechce věčně marnou být.

V nocích tichých, kdy vše v lesích v spánku dýchá,

setkáme se vždycky hnáni předtuchou,

na neznámých cestách úžasného ticha,

kudy jenom laně časem k brodům jdou.

Nikdo nevede nás, nikdo nepovídá,

jdeme jako ptáci v jaře na sever,

a les tajemství nám tichem svojím hlídá

před závistným okem blbých lidských dcer.