Neznámé.

Kdys na cestách jsem v starý zbloudil hrad,

jež nad krajem se zvedal, zachmuřen,

jak dálných časů opožděný host.

A v nádvoří, kde loubí zřícená

kryl hustý efaj jakby v soucitu,

pod snivým stínem starých ořechů

jsem spočinul – tu hlouček cizinců

své snídaní odbýval na trávě.

Řeč cizí chvěla živým jejich rtem,

já Albionu dítky poznal v nich.

A v kruhu hlav těch, s cizím výrazem,

mně hlava jedna dosud utkvěla

v mé duši – hlava mladá, plna krás –

to dívka byla bledá, její tvář

se skvěla něžnou krásou andělů

a oči její byly veliké

a temný safír nebes večerních

v nich plál – ty zraky byly smutné tak,

jak oči laně snivé, hluboké,

když patří v tklivé slunce skonání...

Já na cizinku patřil v údivu

jak na obraz, jenž duši pronikl –

a ruka tajná struny rozchvěla

mi v nitru – písní plnou sladkých tuch

a smutku plnou – zrakem velikým

jak divukrásnou, smutnou hádankou

cizinka často na mě utkvěla –

a duši svou mi dala uvidět.

A sklopila zas víčka – bledý nach

ji pronik bílý půvab na líci –

a úsměv snivý tkvěl jí kolem rtů.

A na čílku ji zlatý hrál si stín,

jak sněti ořechů se zachvěly...

A pak zas velké oči zvedly se

a v tichu, duše obě mluvily

tu k sobě hlasem nikým neznaným – –

Jsi krásná tak a cesty tvojich snů,

jsou jistě blízky mých a bytost tvá,

tak blízka zdá se mojí bytosti.

Jsi jedna z těch, o nichž jsem často snil,

jsi milenkou mé duše neznámou,

a přicházíš jak sen můj splněný.

O žel jsi snem a prchneš v dálku zas,

o vím, že truchlit budu za tebou.

Však pouto, které ruka neznámá

snad andělská, nás k sobě spoutala –

věz, duše krásná, časy nezlomí.

V mé duši, tvojí duše světlý stín

žít bude dál, byť navždy zmizela

z těch krajů šlépěj tvá. Věř, miluji

tě dítě krásné, žehnám tobě jen!

Tě milovat bych chtěla, cizinče –

a na tvá prsa hlavu sklonit svou

a sladkou bolest tiše vyplakat.

Tys první, jenž's mou duši pronikl,

tys jistě ten, jenž jako vidina

mé skráně v snění tichém oblétal,

tys pohádky mé duše sněný rek –

o cítím, jak jsme oba blízko si.

O jak je krutý osud lidí všech.

Ta chvíle, které nyní žehnáme,

že cesty naše v ní se setkaly,

ta krutá bude pro nás v zápětí,

neb cesty naše navždy rozdvojí.

O proč jsem nezřela tě v kraji svém,

proč cizina mi tebe zjevila,

bych odtud odcházela v toužení

tvůj obraz nesouc v duše hlubinách.

Mám ráda tě – o že mi nejsi blíž, –

že nejsi bratrem mým či přítelem!

A po druhé jsem v hradní komnatě

se potkal s ní – před velkým obrazem

jsme stanuli – kde krásnou krajinou

dvé pastýřských šlo spolu milenců –

A ostatní co okem pátravým

hledali jméno mistra v obraze –

já, chvěje se, jsem blíž k ní přistoupil,

a ruku její, bílou, útlou tak,

v své ruce stiskl, – a v tom bylo vše,

co cítil jsem – v tom rukou stisknutí,

vše touha byla sladká, bolest též,

a něha lásky v srdcích vězněná.

A naposled jsem zřel ji v podvečer,

kdy hradní branou vyšli cizinci,

by blízký vlak je unes v dálku zas.

A odcházejíc, krásnou hlavou svou

tak často obrátila ke mně, její zrak

jak v lkání volal na mě zoufalém

„Pojď, v dálku se mnou!“

Ó zůstaň jen, proč v dálku prcháš mi?!

A stromů stín ji náhle zraku skryl – –

Já na kámen jsem used omšený

a s vrchu smuten hleděl v krajinu,

jíž západ změnil rubínovou báj...

A zdálo se, že musím rozletět

se za ní v dál, ji dálce vyrvati,

a v žhavém objetí ji celou mít,

a zulíbat tu hlavu, plnou krás...

A volat chtěl jsem – rty jak z kamene –

a náruč vzpjal jsem – ruce klesaly –

A co táh tichem vlaku ostrý hvizd,

jenž unášel ji krásnou v dálku zas –

mé srdce znělo jak zvon smuteční,

kdy loučíme se s drahým na věky –

a v trávu, kde se rosa perlila,

padala hojná rosa zraků mých.