Neznámé, která byla podobna básníkově milé.

Proč vzbudila ta vlídná chvíle jedna

tu bouři spící,

když zdálo se mi, z pochmurného bědna

že její zrak se dívá milující?

Že je to zrak, jenž jako hvězda v šeru

se září chvěje,

má družičko z těch jarních podvečerů,

že je to záře tvého obličeje.

Že je to hlava s nádhernými vlasy

jak proudy světla,

jak na má ňadra těžce ulehla si,

kde každá píseň plnou růží zkvetla.

– – A zatím je to pohled jiný zcela

a kdo ví, zdali

tím čistým květem neznámého čela

už lásky zachvěl paprsk neskonalý.

A jestli kdy, ó miluj, miluj, drahá,

ó zůstaň ženou,

vždyť hrozným je, lhát kouzlo toho blaha,

jenž sotva vzplál kdes v duši roztouženou.

A jestli kdy, ať pálí tam pak méně

a méně zebe,

než tam, kde chví se při zapadlém jméně

kdos neznámý, jak maně spatřil tebe.